ampér zn

ampér zn. A, jednotka elektrického proudu, čtvrtá základní jednotka SI. Definice: ampér je proud, který při stálém průtoku dvěma rovnoběžnými přímými, nekonečně dlouhými vodiči zanedbatelného kruhového průřezu, umístěnými ve vakuu ve vzdálenosti 1 metru (od sebe), vyvolá mezi vodiči sílu 2.10^-7 newtonu na jeden metr délky (definice z roku 1948)

anoda elektroda, připojená v elektrickém obvodu ke kladném potenciálu vzhledem k druhému pólu, ke katodě

aretace ochranné mechanické zařízení, kterým se podepře nebo uchytí choulostivá část měřicího zařízení v době, kdy se neměří nebo při transportu. Aretují se např. vahadla přesných vah, závěsy galvanometrů, střelky kompasů apod.

atmosféra normální zn. atm_n, jednotka tlaku (tlakové výšky), mezinárodně přijatá jako normální hodnota barometrického tlaku s hodnotou 1 atm_n = 101 325 Pa (pascal)

automatizace vykonávání činnosti prostředky zajišťujícími samočinný chod. Jinak činnost, která probíhá bez lidského působení, nebo zařízení jež působí samočinně

bar zn. bar, jednotka tlaku mimo soustavu SI. Je uznána CIPM pro dočasné použití. 1 bar = 100 kPa (přesně); 1 mbar = 1 hPa

barograf přístroj zaznamenávající hodnoty barometrického tlaku v závislosti na čase. Obr.b/1

barometry tlakoměry, sloužící výhradně pro měření barometrického tlaku (tj. tlaku okolního ovzduší, přesněji místního tlaku vzdušného obalu Země). Barometry se dělí na: 1. barometry kapalinové, 2 barometry deformační, 3. barometry pístové pro zvláště přesná etalonová měření.

běhoun vah vyvažovací závaží pohyblivé po vahadle. Změnou jeho polohy na vahadle se dosahuje rovnováha

BIPM Mezinárodní úřad vah a měr, viz Bureau International des Poids et Mesures

bit (zkratka z binary digit – dvojková číslice) nejmenší, dále nedělitelné množství informace (představuje rozhodnutí mezi dvěma možnostmi, buď jedné nebo druhé), obvyklé násobky jsou kilobit a megabit

brutto hmotnost tělesa včetně hmotnosti obalu nebo spoluodvažovaného dopravního prostředku

Bureau International des Poids et Mesures zkr.BIPM, Mezinárodní úřad pro váhy a míry byl založen na základě Metrické konvence, podepsané v Paříži 20. května 1875 a sídlí v pavilonu de Breteuil v parku de Saint-Claud v Sèvres u Paříže ve Francii. Budovy BIPM leží na exteritoriálním území. Jeho provoz je financován společně členskými státy Metrické konvence. K 1.lednu 1999 bylo 52 členských států. Úkolem BIPM je celosvětové zajištění jednotnosti fyzikálních měření. Prvním posláním po jeho vzniku bylo pro všechny členské státy opatřit prototypy metru a kilogramu, vyhodnotit je a zajistit jejich vazbu na BIPM. Dnes zajišťuje BIPM celosvětově primární etalonáž základních veličin SI a podílí se na výzkumu dalšího zpřesnění jejich realizace

byte též bajt nejmenší adresovatelná jednotka entit tvořená osmi bity, obvyklé násobky jsou kilobyte, megabyte a gigabyte

cejchování měřidel starý název pro ověřování a kalibraci. Zjišťovalo se, zda měřidlo vyhovuje předepsaným náležitostem a v kladném případě se opatřilo cejchem

cent původně stonásobek různých liber, u regionálních, též stará jednotka hmotnosti používaná v býv. Rakousku a u nás i v řadě jiných zemí s hodnotou 50 kg (= stonásobek metrizované libry). Po metrizaci rovný 100 kg. Setkáme se s ním v Německu (1 Doppelzentner = 100 kg)

centimetr zn. cm, setina metru základní jednotka bývalé soustavy jednotek CGS

Český metrologický institut zkratka ČMI, zabezpečuje jednotnost a přesnost měřidel a měření ve všech oborech vědecké, technické a hospodářské činnosti. Zajišťuje především shodu realizace jednotek veličin v České republice s mezinárodně uznávanými etalony a přenos měřicích jednotek do praxe. Český metrologický institut byl zřízen Ministerstvem hospodářství ČR k 1.1.1993 jako příspěvková organizace, od 1.11.1996 převzalo funkci zřizovatele Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (zkratka MPO). Podle zákona č. 505/90 Sb. ve znění zákona č. 119/2000 Sb., je výkonným orgánem státní správy v oblasti metrologie. ČMI je řízen MPO a metodicky Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ). ČMI je přidruženým členem EUROMET (sdružení národních metrologických institucí zemí EU a EFTA), v technických věcech zastupuje ČR v organizaci WELMEC (Evropská spolupráce v legální metrologii). ČMI se aktivně účastní spolupráce s orgány Metrické konvence (Mezinárodní úřad pro váhy a míry, Paříž) a OIML (Mezinárodní organizace pro legální metrologii, Paříž - ředitel ČMI je za ČR členem výboru OIML). ČMI je hlavní výkonnou organizací národního metrologického systému. Jeho činnosti mohou být členěny do těchto oblastí: 1. zabezpečuje českou státní primární etalonáž jednotek a stupnic fyzikálních a technických veličin, 2. uchovává, zdokonaluje a mezinárodně porovnává předmětné etalony, včetně přenášení hodnot jednotek na sekundární etalony, 3. provádí výzkum a vývoj v oblasti metrologie, 4. řídí tvorbu certifikovaných referenčních materiálů a zajišťuje jejich certifikaci, 5. zabezpečuje účast na mezinárodní spolupráci v oblasti vědecké, legální metrologie a certifikovaných referenčních materiálů, podílí se na zastupování české metrologie v mezinárodních organizacích (metrická konvence, OIML, WELMEC, EUROMET, NCSL), 6. zpracovává a vydává metrologické předpisy pro metody přenosu hodnot jednotek veličin ze státních a primárních etalonů na etalony nižších řádů, pro ověřování stanovených měřidel. 7. zabezpečuje sekundární etalonáž fyzikálních a technických veličin a jednotek, uchovává, porovnává a zdokonaluje vlastní sekundární etalony, rozvíjí metody etalonáže, 8. vykonává státní metrologickou kontrolu měřidel tj. schvalování typu a ověřování stanovených měřidel, vykonává funkci střediska kalibrační služby, 9. provádí státní metrologický dozor u autorizovaných metrologických středisek, středisek kalibrační služby, u subjektů autorizovaných pro výkon úředního měření, u subjektů, které vyrábějí nebo opravují stanovená měřidla, popřípadě provádějí jejich montáž u uživatelů měřidel, 10. provádí registraci subjektů, které vyrábějí nebo opravují stanovená měřidla, popřípadě provádějí jejich montáž, 11. podílí se na certifikaci výrobků a certifikaci systémů řízení jakosti z hlediska metrologického zabezpečení, 12. poskytuje metrologické expertízy a informace, provádí odborná metrologická školení a certifikaci metrologických pracovníků, 13. podle potřeby a technických možností zajišťuje opravy a servis měřicí techniky, popř. její výrobu a montáž, 14. poskytuje konzultace pro metrologická pracoviště v ČR, 15. zajišťuje nákup a prodej měřicí techniky, zařízení a materiálu pro účely poslání ČMI realizuje neobchodní dovoz a vývoz měřidel a měřicí techniky, 16. vyrábí zdroje záření a zajišťuje atestaci a distribuci sekundárních etalonových zářičů a roztoků s radionuklidy pro potřeby kalibrace. k těmto čelům zabezpečuje neobchodní dovozy a vývozy radioaktivních materiál. Pracoviště ČMI jsou k 1.1. 2001 tato: Oblastní inspektoráty: Praha, České Budějovice, Plzeň, Liberec (s pobočkou v Mostě), Pardubice (s laboratoří v Dobřenicích), Brno (s pobočkami v Jihlavě a Kroměříži), Opava (s pobočkou v Olomouci). Dalším pracovištěm je Inspektorát pro ionizující záření v Praze a Laboratoř primární metrologie v Praze

čidlo zařízení, sloužící k vytvoření měřicího signálu, který definovaným způsobem odpovídá měřené veličině. Čidlo může být částí snímače, u něhož se vytváří vlastní převod veličin. Čidla dělíme do dvou základních skupin: aktivní a pasivní(viz detektor, senzor, receptor). Čidlo je vstupní prvek systému, přijímající informaci z okolí nebo o vlastním systému. Čidlo technické je vstupní součástí snímače, na nějž přenáší fyzikální nebo technické parametry. Takovým čidlem je např. pro teplotu měřicí spoj termoelektrického článku, pro průtok dýza nebo clona, pro hladinu kapaliny plovák aj. Netechnickým čidlem je např. člověk podávající subjektivní informaci o nekvantifikovatelných parametrech, různých přírodních jevech apod.

číslicový též digitální

člen deformační většinou vstupní část snímače ve které se převádí vstupní neelektrická veličina (síla, tlak, moment) na deformaci, která se dále měří některým typem snímače. Je to např. nosník, válec, trubka, hřídel, membrána, prstenec apod. Č. d. jako součást snímače je obvykle vyroben z velmi kvalitní oceli a je navržen tak, aby pracoval v lineární části deformační charakteristiky. Nesmí v něm být vnitřní pnutí a má mít minimální hysterezi. Požaduje se také co nejlepší dlouhodobá stálost deformační charakteristiky. Na výrobu d. č. se také používají monokrystalické materiály (Si, Ge apod.) pro jejich vynikající mechanické vlastnosti a pro možnost realizace integrovaných snímačů a elektronických obvodů přímo ve snímači

ČSN ISO 1000 Norma „Jednotky SI a doporučení pro užívání jejich násobků a pro užívání některých dalších jednotek“, obsahuje informaci o základních a odvozených jednotkách SI, o předponách SI a o jednotkách mimo SI, které se mohou používat a dále doporučující příklady tvorby dekadických násobků a dílů a některé další jednotky, které lze používat

čtení (metrol.) úkon vizuální (v přeneseném smyslu automatizovaný) ke zjištění hodnoty měřené veličiny. Termín odečítání je nesprávný, pokud nejde o zjištění rozdílu dvou nenulových hodnot

deformace též přetvoření, změna tvaru pevných těles způsobená silovými, teplotními, vlhkostními popř. jinými účinky. U technických materiálů rozeznáváme deformaci pružnou (v mezích Hookeova zákona, kdy se těleso po ukončení působení vrátí do původního tvaru) a deformaci trvalou

dělení stupnice u analogové stupnice soubor (řada) čárek k čtení nebo k nastavování hodnot příslušné veličiny. Dělení je charakterizováno intervalem (vzdáleností) čárek a hodnotou dílku stupnice. Nejmenší interval délky dílku stupnice je u přímé stupnice asi 0,01 mm (např. u fotograficky zhotovené stupnice na skle), u kruhové zpravidla 1o. Čárky mají být krátké, ostře ohraničené a stejně tlusté. U některých speciálních stupnic jsou použita namísto čárek barevná pole. Obr.d/4

diagnostika soubor metod ke zjišťování vlastností a parametrů zkoumaného objektu (např. příznaků nemoci v lékařské diagnostice nebo chodu nějakého ústrojí v technické diagnostice)

difúze pomalé pronikání částic plynu nebo kapaliny otvory v membránách nebo míšení s jinými plyny nebo kapalinami při chaotickém tepelném pohybu

displej optické výstupní zařízení elektronických přístrojů. Vakuová obrazovka (až 1600/1200 zobrazovacích bodů), mnoho barevných odstínů. Ploché plazmové panely pro zobrazování většího počtu informací. Elektroluminiscenční tenkovrstvý displej (500/200 zobrazovacích bodů). Katodoluminiscenční displej pro znázorňování velkých znaků. Displej s kapalnými krystaly (LCD) i pro barevné zobrazení, s malým příkonem budicích obvodů, nízkou hmotností, nízkými náklady na výrobu

dopružování Jestliže nezmizí celá pružná deformace nějakého zatíženého tělesa ihned po jeho odtížení, nýbrž jen její část a zbytek až po nějaké době, říkáme tomuto jevu dopružování (elastická hystereze)

elasticita pružnost; též procentuální změna jedné proměnné vztažená k procentuální změně jiné proměnné

elektroda 1. běžně používané označení čidel používaných u snímačů pro potenciometrické (elektrometrické) měření, pH nebo elektrochemické analyzátory různého druhu (polarografické, depolarizační, galvanické, coulometrické, elektrolytické atd.) E. se dělí na měrné a srovnávací (referenční); 2. (elektrochemicky) tuhý nebo kapalný vodič, který má elektrický kontakt s elektrolytem

elektrolyt látka schopná elektrolytické disociace nebo roztok takové sloučeniny. Elektrolytickou disociací přitom rozumíme rozpad sloučeniny v ionty

etalon měřicí prostředek (ztělesněná míra, přístroj nebo transduktor), který je realizací jednotky, nebo určité hodnoty nějaké fyzikální nebo technické veličiny a slouží pouze k zajišťování metrologické jednotnosti a přesnosti tím, že se na něj navazují pracovní měřidla. Příklady: etalon hmotnosti 1 kg, etalon odporu 100 W, etalonový ampérmetr, cesiový etalon frekvence, etalonová vodíková elektroda, referenční vzorek kortisolu v lidském séru, který má certifikovanou koncentraci aj. Etalony různých řádů se sestavují do schémat návaznosti.

etalon hlavní nejvýznamnější etalon většího souboru etalonů určité veličiny, zpravidla primární. Je zpravidla přímou realizací jednotky této veličiny (často u etalonu mezinárodního) nebo v národním souboru etalonů ten, který je navázán na etalon mezinárodní. V témže řádu je na něj navázán etalon svědecký nebo mezinárodně porovnávací a navazovací (pracovní). K jeho občasné kontrole slouží etalony svědecké

etalon mezinárodní etalon mezinárodně přijatý a uznávaný za vrcholný etalon určité veličiny. Je etalonem primárním. Příkladem jsou mezinárodní etalony základních veličin SI uchovávané v Mezinárodním úřadě vah a měr (BIPM) v Sèvres. Za mezinárodní etalon může být přijat také etalon jiných veličin, než jsou základní veličiny SI, je-li za takový přijat několika státy

experiment výzkumná metoda, při které se za přesně vymezených a kontrolovaných podmínek zjišťují určité reakce nebo způsoby chování s cílem ověřit závislost daných jevů na určitých podmínkách; dle podmínek se experimenty dělí na laboratorní (uskutečňované ve specifikovaných laboratorních podmínkách) a přirozené (realizované v podmínkách běžné praxe)

fyzika praktická část fyziky pojednávající o fyzikálních měřeních

hmotnost zn. m, M. Základní vlastnost hmoty, vyjadřující její kvantitu (množství hmoty). Je to druhá základní veličina v SI. Dříve používaný název „váha“ není pro svou nejednoznačnost vhodný. Jsou však z něho odvozeny termíny vážení, váhy, závaží apod., jež se nadále používají. Náhradní termín „hmotnění“ namísto vážení nebyl akceptován. Hlavní jednotkou je 1 kilogram (kg). Název této jednotky je odvozen z gramu (g) (1 g = 10^-3 kg), který je zde výchozí jednotkou pro tvorbu násobků a dílů. Hmotnost se určuje vážením na vahách. Přitom se nejčastěji využívá tíhových vlastností hmoty, vyplývajících ze zákona její obecné přitažlivosti. Lze též využít setrvačných vlastností hmoty (např. na vahách Schrieverových), jež je možno použít i v beztížném stavu. Hmotnost lze určovat také dynamometry. Metod vážení je celá řada, např. metoda kompenzační, metoda dvojího vážení, metoda substituční, metoda tárovací, metoda transpoziční. Přehled měřidel hmotnosti viz váhy. Jako komparační objekty na vahách slouží závaží, sestavovaná ve vhodné sady závaží např. 1, 1, 2, 5, 10, 10, 20, 50 atd. Primárním mezinárodním etalonem je prototyp kilogramu, uložený v BIPM, doplněný etalony násobků a dílů. Hledá se nová vhodnější definice jednotky hmotnosti

hmotnost měrná veličina, vyjadřující hmotnost objemové jednotky u nehomogenních, pórovitých objektů. Je to vlastně střední hustota příslušného objektu. Jednotkou je 1 kilogram na krychlový metr = 1 kg/m³. Někdy se tímto termínem rozumí prostě hustota

Hookeův zákon viz zákon Hookeův

hystereze vlastnost obvodu reagovat na stoupající a klesající veličinu v nestejných úrovních

chvění stojaté vlnění vznikající v ohraničeném prostředí v důsledku interference vlnění odražených v různých směrech od hraničních ploch prostředí. Viz vlnění, resp. kmitání, stojaté vlnění

chyba absolutní termín, kterým se rozlišuje chyba v absolutních hodnotách od chyby relativní (poměrné)

chyba relativní poměr (absolutní) chyby, vyjádřené hodnotou měřené nebo vytvářené veličiny ke konvenčně pravé hodnotě

indikace údaj hodnoty měřené veličiny na stupnici nebo na displeji

indukce elektrická též elektrické posunutí nebo dielektrický posun, zn. D, vektorová veličina charakterizující pole uvnitř dielektrika, které má takové vlastnosti, že její indukční čáry probíhají spojitě v homogenním i nehomogenním dielektriku a přes jejich rozhraní. Pro názornost lze si představit, že počet indukčních čar, procházejících jednotkovou plochou, je číselně roven hodnotě elektrické indukce. Vzhledem k intenzitě elektrického pole E platí vztah D = e. E, kde e značí permitivitu e prostředí. Jednotkou indukce elektrické je 1 coulomb na 1 čtverečný metr = 1 C/m²

indukčnost vlastní zn. L, veličina udávající závislost magnetického indukčního tokuF na velikosti elektrického proudu I v uzavřením závitu: F = L·I. Jednotkou je 1 henry = 1 H

indukovaný navedený, uměle vyvolaný

ISO International Organization for Standardization ( Mezinárodní organizace pro normalizaci), světová federace národních metrologických organizací, založená v roce 1946. K 1.1.2001 sdružuje ISO 88 členských zemí, 35 má statut dopisujícího člena a 10 statut pozorovatele (statut zřízen pro země s velmi slabou ekonomikou za únosných podmínek, a které jim umožňuje udržovat kontakt s mezinárodní normalizací). Nejvyšším orgánem je Generální shromáždění složené z delegátů členských zemí. Práci řídí Ústřední sekretariát se sídlem v Ženevě (Švýcarsko). Návrhy norem vypracovávají technické komise (TC), subkomise a pracovní skupiny. Práci organizují sekretariáty technických komisí, případně subkomisí, které jsou rozděleny mezi členské státy ISO

izolanty (dielektrika), látky s malým obsahem volných elektronů, se zanedbatelně malou elektrickou vodivostí (nevodiče), schopné izolovat vodivé části s rozdílným elektrickým potenciálem. Lze je dělit na látky konstrukční (např. mramor, ebonit, keramické hmoty, termoplasty, azbest, vrstvený papír, tvrzené tkaniny, syntetická pryž aj.), látky povlakové a ovíjecí (např. laky, měkká pryž, polyvinylchlorid, papír, lepenka, slída, izolační pásky, látky skleněné, hedvábné, bavlněné, viskozové aj.), látky k zalévání a plnění (např. asfalt, pryskyřice, izolační oleje, silikované oleje, vzduch, oxid uhličitý, halogenní a jiné plyny aj.). Poslední dvě skupiny mohou tvořit látky různých skupenství

jednotka násobná jednotka větší než jednotka výchozí zpravidla hlavní, v SI se tvoří předepsaným způsobem, většinou po 3 řádech. Násobné jednotky jsou rozlišovány předponami. Jsou to: deka- (da-) pro činitel 10¹, hekto- (h-) pro 10², kilo (k-) 10³, mega- (M-) 10⁶, giga- (G-) 10⁹, tera- (T-) 10¹², peta- (P-) 10¹⁵, exa- (E-) 10¹⁸, zetta (Z-) 10²¹ a yotta- (Y-) 10²⁴. U některých starších nebo vedlejších jednotek může mít násobná jednotka samostatný název (např. sekunda a minuta). Předpony lze použít i pro některé jednotky vedlejší (např. litr).Výjimkou je kilogram, jenž je v SI jednotkou základní a hlavní, má však předponu kilo-, ale není jednotkou násobnou

jednotka SI jednotka Mezinárodní soustavy jednotek SI: viz soustava jednotek SI

jednotka vedlejší v ČR dříve jednotka zákonná měřicí, kterou bylo možno používat vedle jednotek SI. Po vydání normy ČSN ISO 31a ČSN ISO 1000 je to jednotka, která nepatří do SI, kterou však lze nadále používat, jednotka mimo SI

jednotka základní hlavní jednotka veličiny, která byla v určité soustavě veličin zvolena za základní. Ze souboru základních veličin se vytváří příslušná soustava základních jednotek

jev piezoelektrický vznik elektrických nábojů na plochách některých krystalů, které nemají střed symetrie, při jejich mechanickém namáhání. Vzniklý náboj je přímo úměrný působící síle. Používají se hlavně krystaly křemene, krystaly vinanu sodnodraselného (Segnetova sůl), fosforečnanu amonného a titaničnanu barnatého a strontnatého. Jev může probíhat i v opačném směru

jev Wiedemannův jeden z magnetomechanických jevů, projevující se vznikem krouticího momentu u drátu (tenké tyčky) z feromagnetického materiálu, je-li podélně magnetován a prochází-li jím současně elektrický proud. Tento jev je reciproký: drát, který je mimo magnetické pole se při namáhání krutem zmagnetuje, prochází-li jím elektrický proud

kalibrace měřidla soubor operací, kterými se za specifikovaných podmínek stanoví vztah mezi hodnotami veličin indikovanými měřidlem nebo měřicím systémem, nebo hodnotami příslušejícími ztělesněné míře nebo referenčnímu materiálu a odpovídajícími hodnotami realizovanými etalony. Při kalibraci měřidla se pracuje podle postupu kalibračního. Výsledek kalibrace se zaznamenává do listu kalibračního.

kapacita elektrická zn. C, konstanta úměrnosti mezi elektrickým nábojem Q a potenciálem P uvažovaného vodiče. Vyjádřeno vztahem Q = CV. U soustavy vodičů (vzájemně izolovaných a odstíněných před vlivem okolních těles), kterou nazýváme kondenzátor, je kapacita rovna podílu náboje Q na jednom z vodičů (obvykle kladného náboje) a potenciálního rozdílu V₁ V₂ mezi vodiči. Jednotkou je 1 farad = 1 F

kapalina tlakoměrná též manometrická, kapalina tvořící náplň manometrů, barometrů a tlakových teploměrů Je to kapalina vhodných vlastností (zejména hustoty), tvořící náplň skleněných trubicových manometrů, z jejíž hydrostatické výšky (tlakové výšky) lze určit tlak. Za takové kapaliny se používá nejčastěji voda (případně zbarvená) a rtuť. Dále se používá tetrachlor, chloroform, glycerin, nitrobenzol, benzol, petrolej, oktan (viz manometr Luxův), metylalkohol a etylkohol apod. V poslední době se používá také dekalin (dekalhydronaftalen), tetralin (tetrahydronaftalen), dekan (C₁₀H₂₂) aj.

katoda (v elektronice) elektroda elektronického prvku, na které vzniká (při sepnutí proudu) pól záporný vzhledem ke druhé hlavní elektrodě, k anodě

kondenzátor (elektr.) soustava dvou vodivých těles (elektrod), vzájemně izolovaných, jejichž podstatnou vlastností je kapacita, tj. schopnost shromažďovat elektrický náboj. Základní uspořádání má kondenzátor deskový, který v podstatě tvoří dvě desky k sobě přiložené ve vzdálenosti d, s plochou A, jehož kapacita je rovna C = ε₀·A/d, kde ε je permitivita prostředí mezi deskami (dielektrika, např.vzduch, slída, keramické nebo plastové látky apod.). Pro zvětšení kapacity se spojuje více desek paralelně, popř. ve formě svitků. Pro velké kapacity jsou vhodné kondenzátory elektrolytické, u nichž je dielektrikem tenká vrstva např. oxidu hlinitého

konstanta gravitační zn. G, jedna ze základních konstant vesmíru. Je konstantou v obecném Newtonově gravitačním zákoně, F_G = G·m₁·m₂/r², kde F značí sílu, kterou se přitahují dvě relativně klidná tělesa o hmotnostech m₁ a m₂ ve vzdálenosti r. Má hodnotu: G = (6,672 59 ± 0,000 85)·10-11 N·m²/kg²

laboratoř měřicí uzavřený prostor se specifikovanými požadavky na prostředí a na veličiny ovlivňující přesnost měření a provoz laboratoře. Měřicí laboratoře se podle svého účelu a technické úrovně člení do několika tříd. Z ovlivňujících veličin je nejvýznamnější teplota, zejména při měření délek a elektrických veličin. Při měření teploty a některých světelných veličin není význam teploty jako ovlivňující veličiny tak výrazný. (viz měření ovlivňujících veličin v měřicí laboratoři). Ze stavebně technických požadavků na měřicí laboratoře je třeba brát ohled na umístění laboratoře, pokud možno v suterénu nebo v přízemí (nepodsklepeném), orientace oken k severu. Budova laboratoře má být v dostatečné vzdálenosti od rušných komunikací a těžkých technologických provozů, které mohou být zdrojem otřesů a vibrací. U nově budovaných laboratoří se jako stavební základ doporučuje tuhá železobetonová deska (tloušťka asi 0,5 m), uložená na štěrkopískové vrstvě tloušťky min. 0,5 m. Velké nároky na dodržení konstantní teploty vedou ke klimatizaci laboratoře. Klimatizační zařízení kromě regulace teploty také chrání před prašností a reguluje případně i vlhkost vzduchu. Pokud je klimatizační zařízení umístěno mimo vlastní laboratoř, doporučuje se, aby upravený vzduch vstupoval do laboratoře shora a byl odsáván při podlaze. Je třeba si uvědomit, že v blízkosti stěn (vzdálenost 1 až 2 m) je obtížné dodržet plánované teplotní podmínky, doporučuje se proto umisťovat velmi přesné měřicí přístroje pokud možno do středu místnosti. I když okna laboratoře jsou orientována k severu, doporučují se termální skla nebo žaluzie (umístěné zvenku a obsluhovatelné zevnitř místnosti).V náročných případech má být vstup do laboratoře proveden jako tzv. závětří. Laboratoře s nejvyššími nároky na přesnost měření jsou provedeny jako místnost v místnosti. Čistota prostředí se v laboratoři obvykle dociluje vyvozením mírného přetlaku v klimatizovaném prostoru, přetlak asi (10 až 20) Pa, instalací vhodných elektrických, popř. mechanických filtrů v klimatizačním systému, omezením počtu, popř. velikosti oken a dveří, omezením počtu osob pracujících v laboratoři a pravidelným úklidem. Při volbě osvětlení se uvažuje jako minimální hodnota 750 lx. Při plánování osvětlovacích zařízení je nutno s ohledem na následné ztráty (stárnutí a event. zaprášení osvětlovacích těles) násobit tuto hodnotu součinitelem 1,25, takže projekt by měl uvažovat s hodnotou asi 940 lx. Měřicí laboratoř nesmí sloužit jako průchozí místnost, místnost pro přípravu měření, dílna, sklad nebo odpočinkový prostor. Zásady pro provoz měřicí laboratoře jsou zpravidla stanoveny laboratorním řádem

látky feroelektrické látky, které mají v elektrickém poli obdobné vlastnosti, jako látky feromagnetické v poli magnetickém. Mají velkou relativní permeabilitu (až 10⁴) a nelineární závislost polarizace na intenzitě el. pole. S rostoucí teplotou polarizace klesá. Při bodě Curieově feroelektrickém ztrácejí se feroelektrické vlastnosti a látka se stává paraelektrickou. K těmto látkám patří některé titaničitany (např.BaTiO₃), zirkoničitany a tantaličnany. První látkou, na níž byly feroelektrické vlastnosti objeveny, byla Seignettova sůl (vinan sodno-draselný), proto byl pro tyto látky používán dříve název látky seignettoelektrické

magnet trvalý (permanentní) těleso z feromagnetického materiálu, které je vlivem zbytkového magnetizmu zdrojem magnetického toku. Místa, z nichž vystupují magnetické siločáry nebo do nich vstupují se nazývají póly, které označujeme jednak jako severní (výstup siločar), jednak jako jižní (vstup siločar). Spojnice pólů tvoří osa magnetu. Zbytkový magnetizmus se dociluje magnetováním. Tyto magnety se používají k vytvoření konstantního magn. pole u mnoha měřicích přístrojů (např. jako brzdící magnety u elektroměrů a relé, jako budící magnety u malých točících strojů, u magnetoelektrických měř. přístrojů aj.). Magnetické pole je u trvalých magnetů vytvořeno údajně proudovými víry jednotlivých atomů jež jsou do jisté míry usměrněny

magnetizace zn. M, vektorová veličina definovaná vztahem M = (B / µ₀) – H, kde značí B magnetickou indukci, µ₀ permeabilitu vakua a H intenzitu magnetického pole. Jednotkou je 1 ampér na metr = 1 A/m

manometr též tlakoměr, přístroj k měření tlaku.

manometry etalonové patří k nim především manometr pístový, dále etalonový U manometr, mikromanometr hrotový, mikromanometr zvonový, v oblasti nízkých absolutních tlaků Mac-Leodův vakuometr, barometr etalonový rtuťový a některé další tlakoměrné přístroje kapalinové aj.

mechanismus soubor vzájemně pohyblivých částí, pracující podle určitého daného systému

metoda dynamická na rozdíl od metody statické je měřený objekt v pohybu, nebo je sice klidný, ale působí na něj svým vlivem veličiny (zejména síly) prudce se hodnotově měnící nebo nárazově působící. Např. v mechanice se jedná o zkoušky materiálů rázem, v elektrotechnice o měření magnetického momentu z kyvů magnetky nebo určování parametrů časově proměnné elektrické veličiny

metoda měření též měřicí metoda, způsob, který používáme ke kvantifikaci fyzikálních a technických veličin. Metody jsou založeny na různých fyzikálních jevech, principech. Tatáž metoda může mít několik variant postupů. Z hlediska definice veličin můžeme rozlišovat metody definiční, někdy nazývané absolutními a metody odvozené (též relativní). Pro každou veličinu existuje jedna metoda definiční a zpravidla více metod odvozených, založených případně na rozličných principech. Několik základních metod má obecný charakter a lze je použít jako výchozích pro různé metody absolutní i odvozené. Jsou to zejména: metoda substituční (nahrazovací), metoda komparační (porovnávací), metoda transpoziční (přemisťovací), případně také metoda zrcátková. Rozšířená je také metoda výchylková (indikace je dána výchylkou ukazovatele), nulová (výchylka je nulová), kombinační (využívající počet kombinační, třeba při vyhodnocování sad závaží), interpolační, extrapolační, koincidenční (kdy indikace „spadá“ do nějaké hodnoty, např. u nonia), podle podmínek měření metoda statická (stacionární) a dynamická (nestacionární), kontaktní (kdy je snímač v dotyku s objektem), bezkontaktní a další. Podle použitého principu hovoříme o metodách mechanických, optických, elektrických, elektronických nebo při podrobnější specifikaci o metodách rychlostních, gravitačních, vnikacích, odporových, kapacitních a mnoho jiných metod

metoda měření nepřímá při ní výstupní veličina měřicího řetězce je jiná než vstupní. K získání hodnoty měřené veličiny je pak zpravidla zapotřebí výpočtu podle závislostních vztahů. Např. měření hustoty denzimetrem se stupnicí v jednotkách hustoty je metoda přímá, určení hustoty ze změřené hmotnosti a objemu je metoda nepřímá

metoda měření přímá metoda, při níž výstupní veličina měřicího řetězce je stejná jako vstupní. Lze přitom použít tabulek k dekódování indikace

metoda statická při ní je měřený objekt v klidu a veličiny, které jej ovlivňují, jsou buď stálé nebo s časem zvolna se měnící. V mechanice jde např. o zkoušky materiálů klidným, nebo zvolna se měnícím zatížením. V elektrotechnice může jít o měření magnetického momentu Gaussovou metodou apod. Viz metoda dynamická

metrologie (z řec. metron = měřidlo, logos = slovo, řeč) věda o měření (mezinárodně přijatá definice). Zabývá se všemi problémy týkajícími se měření. Jak teoretickými (metrologie teoretická nebo vědecká), tak aplikovanými (metrologie aplikovaná, užitá nebo praktická). Do metrologie patří otázky výzkumného charakteru (metrologie vědecká a experimentální), otázky obecné (metrologie obecná) i problémy speciální (metrologie speciální). Otázky řízení metrologie ve státě řeší metrologie státní a legální a organizování metrologie ve výrobních nebo jiných podnicích metrologie podniková.Význam metrologie zasahuje do všech oblastí národního hospodářství. Bez metrologie nemohou existovat aplikované vědy (fyzika, chemie, ekologie), celá moderní výroba a celé národní hospodářství. Metrologii je možno dělit také do několika obecných oddílů podle toho, co se v nich řeší 1. veličiny a jednotky, 2. metodika měření a zpracování výsledků měření, 3. měřicí prostředky, 4. vlivy lidského činitele, 5. problematika předpisová a právní, 6. základní fyzikální konstanty, 7. technické a materiálové konstanty

metr rtuťového sloupce zn. m Hg, praktická jednotka tlakové výšky, používaná oficielně ve zdravotnictví. Hodnota 1 metr sloupce čisté rtuti (hustoty 13,5951·103 kg/m³) za předepsaných podmínek odpovídá 33,322 Pa (přesně). Předepsanými podmínkami se rozumí teplota t = 0 °C, tlak 101 325 Pa a tíhové zrychlení 9,806 65 m/s². Jeden milimetr rtuťového sloupce je roven 1/760 fyzikální atmosféry, byl nahrazován jednotkou tlaku torr

měření soubor činností, jejichž cílem je stanovit hodnotu veličiny. Tyto činnosti mohou být prováděny automaticky

mikrováhy jsou určeny k vážení velmi malých hmotností, zpravidla menších než 1 g. Mají různé principy, mohou to být jemné rovnoramenné křemenné váhy, vážící ve vakuu nebo váhy torzní. Mohou docilovat přesností až 10^-6g

mincíř též měsíčkové váhy, zařízení pro hrubé měření hmotnosti. V podstatě dynamometr. Původně viz obr. m/97. Funkčně jde o napínání eliptické pružiny. Stupnice je dvojí, hrubá (pro větší hák a kruh) a jemná (pro menší hák a kruh). Nejistota měření asi 2%. Novější provedení (s názvem přezmen) viz obr. m/98

modul průřezový konstanta průřezu určitého objektu, daná jeho tvarem. 1. modul průřezový v ohybu, zn. Wo, je dán vztahem Wo = I_a/e, kde I_a je kvadratický moment průřezu k ose, e vzdálenost krajního vlákna od této osy. 2. modul průřezový v krutu, zn. Wk , je dán vztahem Wk = I_p/e, kde I_p je polární (kvadratický) moment průřezu k těžišti, e vzdálenost krajního vlákna od těžiště. Jednotku mají oba m³

modul pružnosti ve smyku, zn. G, též modul torze nebo Coulombův modul; pružnostní veličina vyjadřující při malých deformacích úměrnost mezi tečným napětím τ a jím způsobeným poměrným posunutím γ. Platí: τ = G. γ , resp. G = τ / γ

modul pružnosti v tahu a v tlaku zn. E, veličina vyjadřující (při malých deformacích, v mezích platnosti Hookeova zákona) úměrnost mezi napětím v tahu (resp. v tlaku) σ a poměrným prodloužením (resp. zkrácením) ε. Platí: E = σ / ε . Jednotkou je 1 pascal = 1 Pa (nebo též N/cm² nebo N/mm²

můstek v běžném významu zapojení čtyř impedancí, které se vyznačuje dvěma dvojicemi protilehlých uzlů, z nichž jedna dvojice je připojena na zdroj napájecího napětí a druhá se používá ke zjištění stavu vyvážení můstku. Základním uspořádání m. je zobecněný Wheatstoneův m. (obr. m/99). Ve vyváženém stavu vyhovují úbytky napětí na jednotlivých impedancích podmínce U₁ = U₃; U₂ = U₄ a potom platí rovnice Z₁Z₄ = Z₂Z₃. Samostatnou skupinu můstků tvoří tzv. transformátorové můstky. Podle druhu napájecího napětí můstky se dělí na stejnosměrné a střídavé. Střídavé můstky se dělí na kmitočtově nezávislé a kmitočtově závislé. Podle režimu práce se rozlišují vyvážené a nevyvážené můstky. Můstky se používají na měření odporů, kapacit, indukčnosti, vzájemných indukčností, impedancí, kmitočtů, zkreslení apod.

náboj elektrický zn. Q, prapříčina všech elektrických a magnetických jevů. Je to míra elektrických vlastností materiálního objektu, které se navenek projevují jako silové pole. S elektrickým proudem I je elektrický náboj Q vázán vztahem dQ = I.dt, kde dt představuje časový element. Jednotkou je 1 coulomb = 1 C. Coulomb je elektrický náboj, který proteče vodičem při stálém proudu 1 ampéru během 1 sekundy: 1C = 1 A·s. Místo coulombu se někdy používá ekvivalentní jednotka s názvem 1 ampér-sekunda = 1A.s = 1 C, nebo vedlejší jednotka 1 ampérhodina 1 A.h = 3600 C. Všechny elektrické náboje jsou celistvým násobkem elementárního náboje

namáhání 1. napětí v určitém bodě pružného tělesa. 2. souhrn podmínek vytvářejících zatížení. Nejběžnějšími případy jsou: Namáhání v prostém tahu a tlaku, kdy výslednice vnějších sil působících na jedné straně průřezu namáhaného prutu je jeho normálou, a leží v těžištní ose prutu, namáhání v ohybu, kdy vnější síly jsou kolmé k ose prutu a leží v rovině jdoucí osou prutu, namáhání v kroucení (krutu, též krutové nebo torzní), kdy vnější síly tvoří silovou dvojici v rovině průřezu prutu nebo s ní rovnoběžné, namáhání v prostém smyku, kdy výslednice vnějších sil jde středem smyku a leží v jeho rovině, dále namáhání ve střihu, ve vzpěru a další namáhání na únavu (cyklická) a různá namáhání kombinovaná

napětí elektrické zn. U, rozdíl elektrických potenciálů, U =V₂ – V₁, jednotkou je 1 volt.

napětí elektromotorické zn. E, U_e, dáno podílem práce A, kterou vykoná zdroj při celém oběhu kladného elektrického náboje po uzavřené dráze (která prochází působištěm elektromotorického napěti) a přenášeného náboje Q, čili integrálem (po uzavřené dráze) skalárního součinu vektoru intenzity elektrického pole E a elementů dráhy dl: . Jednotkou je 1 volt = 1V

napětí magnetické zn. Um, magnetické napětí mezi bodem 1 a bodem 2 je křivkový integrál intenzity magn. pole od bodu 1 do 2 po dané dráze: U . Jednotkou je 1 ampér = 1A

napětí mechanické zn. σ, τ. Mechanické napětí je určeno diferenciálním podílem síly F a velikosti plochy A, na kterou síla působí σ = dF/dA. Je-li časově stálá síla F rozložena rovnoměrně na ploše A, lze použít vztahu σ = F/A. Působí-li síla na plochu kolmo, nazýváme napětí normálovým (kolmým) a značíme je σ nebo σ_n, leží-li síla v tečné rovině příslušné plochy, pak se jedná o napětí tečné (tangenciální), jež se značí τ nebo σ_t. Jednotkou u obou druhů je 1 pascal na metr čtverečný = 1 Pa/m². Je to jednotka stejná jako u tlaku, ale tlak a napětí jsou veličiny zásadně rozdílné. Napětí je tenzorová veličina, zatímco tlak má skalární povahu (tlak se šíří všemi směry)

newton zn. N, jednotka síly, odvozené veličiny v SI. 1 N = 1 kg.m/s². 1 N je síla, která uděluje volnému tělesu o hmotnosti 1 kilogramu zrychlení 1 metr za 1 sekundu na druhou

nonius geometrické koincidenční interpolační zařízení, jehož teorie je tato: rozdělíme-li počet n-1dílků rovnoměrné hlavní stupnice na počet n dílků stupnice vedlejší a je-li šířka dílku hlavní stupnice s, bude šířka s₁ vedlejší stupnice rovna s₁ = s [( n-1)/n] a rozdíl šířky dílků stupnice hlavní a vedlejší bude s-s₁ = s·(n-1)/n = s/n. Výraz s - s₁ nazýváme nonickou diferencí. Jak naznačuje pravá strana uvedené rovnice, udává nonická diference velikost hodnoty, kterou noniem můžeme ještě číst. Dělíme-li rovnici šířkou hlavního dílku s, dostaneme další rovnici (s-s₁)/s = 1/n, kde výraz na levé straně rovnice nazýváme nonický poměr. Ten udává, kolikátou část dílku hlavní stupnice lze číst. Nejběžnější nonius je desetinový, lze jím číst 0,1 mm.Méně běžný je nonius dvacetinový nebo padesátinový. Údaj hlavní stupnice je dán nulou nonia. U nonia čteme díly dílku hlavní stupnice u té čárky vedlejší stupnice, která leží přímo proti nějaké čárce hlavní stupnice, nebo která je její některé čárce nejbližší (je s ní v koincidenci). Popsaný nonius je stejnosměrný, tzn., že hlavní i vedlejší stupnice mají stejný směr. Existují také nonie protisměrné. Nonius se používá při měření délek a úhlů

nonius optický nonius, který lze použít u optických čtecích systémů, umožňujících přesnější čtení. Může mít systém obdobný noniu s šikmou stupnicí. Jedno v uvedeném případě je čtení 126,445. Nebo má provedení s mikrometrickým měřicím posuvem, kde je patrné čtení 28,715

obvod elektrický zvláštní případ elektromagnetického pole v němž k vyjádření celkových energetických vystačíme s veličinami elektrický proud a elektrické napětí. Za obvod se považuje pouze pole stacionární nebo kvazistacionární, tj. pole, v němž lze zanedbat posuvný proud. Základními prvky obvodů jsou pasivní dvojpóly nazývané rezistor, induktor, kapacitor, jejichž jedinou vlastností je odpor, vlastní indukčnost nebo kapacita (odporník, cívka, kondenzátor), ideální zdroje napětí nebo proudu a dále dvojbrany (transformátor, gyrátor, řízené zdroje). V technické praxi se obvodem nazývá vodivé spojení různých prvků, např. odporů, kondenzátorů, cívek, elektronických prvků (elektronky, tranzistory, integrované obvody), elektrické stroje a jiná zařízení využívající elektrickou energii

odpor magnetický viz reluktance

ohmmetr přímoukazující měřicí přístroj k měření odporu. Má stupnici označenou přímo v jednotkách odporu, tj. W, kW, MW. apod. Ohmetry, které používají magnetoelektrický měřicí přístroj mají údaj závislý na velikosti napájecího napětí. Pokud se používají poměrové měřicí přístroje, pak údaj více či méně nezávisí na velikosti napájecího napětí. Může být analogový nebo číslicový

opotřebení ve strojírenství a v přístrojové technice je nežádoucí oddělování částeček materiálu, které vzniká na povrchu strojních součástí, nástrojů, nářadí a součástek působením vnějších sil. Běžně je způsobováno pevnými tělesy, t.j. třením, někdy také kapalinami např. kavitací u vodních turbin. Chemické působení se zde neuvažuje. Podle podmínek, můžeme rozlišovat tyto případy: 1. opotřebení kluzným třením mezi suchými plochami (např. brzdové obložení), 2. totéž mezi mazanými plochami (ložiska, hřídele, písty), 3. opotřebení při valivém tření mezi suchými plochami (nákolky železničníchvozů), 4. totéž mezi mazanými plochami (kuličková ložiska, ozubená kola), 5. opotřebení pevnými obrušujícími částicemi (pískem, hlínou u bagrů, buldozerů, pluhů apod.), nebo pevnými částicemi v kapalinách a plynech, 6. opotřebení tekoucími kapalinami.

pascal zn. Pa, odvozená jednotka tlaku v SI (se samostatným názvem). Definice: V nějakém místě je tlak 1 Pa, jestliže v něm na libovolnou rovinnou plochu velikosti 1 m², působí kolmo rovnoměrně rozložená síla 1 N (newton). Na následující tabulce jsou uvedeny vzájemné převody vybraných jednotek tlaku

permeabilita též absolutní permeabilita, zn. µ, veličina charakterizující magnetické vlastnosti prostředí, která je dána podílem magnetické indukce a intenzity magnetického pole H. Permeabilita nějaké látky µ je dána součinem permeability vakua µ₀ a relativní permeability této látky µ_r: µ = µ₀· µ_r. Jednotkou je 1 henry na metr = 1 H/m

permeabilita relativní zn. µ_r, podíl permeability nějaké látky (prostředí) µ a permeability vakua µ₀. Veličina je bezrozměrová

permeabilita vakua též magnetická konstanta, zn. µ₀, základní fyzikální konstanta rovná µ₀ = 1,256 637·10^-6 H/m (přesně)

permitivita (též angl. absolute permitivity nebo capacivity), zn. ε, materiálová konstanta, charakterizující vlastnosti dielektrika. V izotropním prostředí je konstantou úměrnosti mezi intenzitou elektrického pole E a elektrickou indukcí D. Platí: D = ε·E. Vyskytuje se ve všech vztazích pro síly a energie v elektrickém poli. Permitivita ε je rovna součinu relativní permitivity ε_r a permitivity vakua ε₀. Platí: ε = ε_r· ε₀. Jednotkou je 1 farad na metr

permitivita relativní zn. ε_r, podíl permitivity nějaké látky (prostředí) ε a permitivity vakua ε₀. Veličina je bezrozměrová

permitivita vakua též elektrická konstanta zn. ε₀, základní fyzikální konstanta rovná ε₀ = 8,854 188·10^–12 F/m (přesně)

pole elektrické jedna z forem hmoty. Je charakterizováno silou, kterou působí na nehybný elektrický náboj umístěný v tomto poli. Může být vytvořeno nehybnými náboji, elektrickým proudem a změnou magnetického pole. Je charakterizováno intenzitou a elektrickou indukcí

pole elektromagnetické jedna z forem hmoty složená z pole elektrického a z pole magnetického, vzájemně na sobě závislých. Je vírové, má určitou energii, hybnost, setrvačnost a šíří se ve vakuu rychlostí světla

pole magnetické jedna z forem hmoty, charakterizovaná silovým působením na pohybující se elektrické náboje nebo vodiče protékané elektrickým proudem, popř. trvalými magnety (magnetické pole je vytvořeno pohybem elektronů v atomech)

polovodiče látky, které za normální teploty vedou elektrický proud mnohem hůře než vodiče, avšak lépe než izolanty. Jsou to látky, u nichž zakázaný pás (viz pás energie) je poměrně malý (asi 1 eV). Při nízkých teplotách se chovají jako izolanty. Při vyšších teplotách dochází k excitaci elektronů z valenčního do vodivostního pásu, vznikne volný pár elektrondíra a látka se stává vodivou. Vlastní polovodič (též intrinzický polovodič) je krystalická látka bez příměsí, je dokonale čistý a má stejný počet děr a elektronů. Příměsový (nevlastní) polovodič je krystalická látka s malou příměsí. Touto příměsí může být donor (tj. dávající), nebo akceptor (tj. přijímající). Donor (např.P, AS, Sb) je příměsová látka s přebytkem valenčních elektronů proti vlastnímu polovodiči (Si, Ge). Akceptor (např.B, Al, Ba, In) je látka s nedostatkem valenčních elektronů proti vlastnímu polovodiči (Si, Ge). Polovodiče s vodivostí N (též elektronovou, majoritními nosiči nábojů jsou elektrony) jsou polovodiče s donory a s vodivostí P (děrovou vodivostí, díra se chová jako kladný náboj, majoritními nosiči nábojů jsou díry) tvoří polovodiče s akceptory. Podle toho dělíme polovodiče na polovodiče typu N, s pohybem „negativních“ nábojů a polovodiče typů P s pozitivními dutinami. Existují také polovodiče PN, což jsou nehomogenní polovodiče, jejichž jednu část tvoří polovodič typu P a druhou polovodič typu N, přičemž obě části jsou vytvořeny na jednom polovodiči. Kombinací polovodičů PN lze konstruovat různé polovodičové součástky (např. diody, tranzistory, Zenerovy diody apod.)

pravidlo Ampérovo pravé ruky týká se směru magnetického pole v určitém místě proudovodiče. Zní takto: Položíme-li pravou ruku na vodič tak, aby prsty ukazovaly směr proudu a dlaň je obrácena k místu pozorování, ukazuje palec směr magnetického pole v tomto místě

prodloužení poměrné zn. ε, poměr změny (zvětšení) délky .l (způsobené silou) a původní (nedeformované) délky l. Platí: ε = Dl/l. Toto prodloužení je podélné, tzn. že deformace má stejný směr jako působící síla. Jedná-li se místo o prodloužení o zkrácení, změní se znaménko ε. Záporným prodloužením je zkrácení. Veličina je bezrozměrová

přístroj měřicí analogový měřicí přístroj, ve kterém výstup nebo zobrazení (na displeji) je spojitou funkcí měřené veličiny nebo vstupního signálu. Tento termín se vztahuje výhradně na způsob presentace výstupu nebo zobrazení. Nemá vztah k principu činnosti přístroje

přístroj měřicí digitální (z lat. digitus = prst, palec) měřicí přístroj, který poskytuje digitalizovaný výstup nebo zobrazení na displeji. Tento termín se vztahuje na způsob presentace výstupu nebo zobrazení. Nemá vztah k principu činnosti přístroje

přístroj měřicí magnetoelektrický též přístroj s otočnou cívkou, přístroj Deprezův, přístroj Deprezův-d´Arsonvalův, elektr. měřicí přístroj, u něhož otočná část měřicího ústrojí je cívka C otáčející se ve vzduchové mezeře magnetického obvodu MO s permanentním magnetem M. Výchylka ukazovatele je úměrná proudu, protékajícímu cívkou. Proud se k cívce přivádí spirálovými pružinkami vyvozujícími současně direkční moment. Přístroj tohoto typu je vhodný pro měření ss proudu a ss napětí. K měření střídavého proudu a napětí lze použít tento systém s měřicím usměrňovačem nebo termoelektrickým měničem

reluktance magnetický odpor, zn. R_m, koeficient úměrnosti mezi magnetomotorickým napětím F_m a magnetickým indukčním tokem . v daném magnetickém obvodu. Platí: R_m = F_m.F .. Jednotkou je 1 reciproký henry = 1 H^-1

rezistor konstrukční součástka elektrických obvodů, jejíž odpor je upraven na určitou hodnotu

senzor snímač měřené veličiny, který v měřicím systému zprostředkuje vazbu mezi objektem měření a dalšími členy měřicího řetězce, které zpracovávají měřicí signál. Senzor snímá přímo nebo nepřímo měřenou veličinu a převádí ji do informačního parametru informačního signálu. Senzor je prvním členem měřicího řetězce. Senzor nemá měřenou veličinu ovlivňovat. Ve stejném významu se často užívá slovo „čidlo“

síla tíhová též tíha (dříve „váha“), zn. G, síla, kterou v případě Země působí její tíhové pole na volné těleso v něm se nacházející

síla tlaková síla, působící v tekutině, daná součinem plochy A a hydrostatického (resp. aerostastického) tlaku p, který na ni působí F = p.A

snímač číslicový snímač neelektrické veličiny, který převádí vstupní analogový signál na výstupní elektrický signál v číslicovém tvaru

soustava jednotek soubor jednotek nějaké soustavy veličin. Zpravidla bývá značena velkými počátečními písmeny základních jednotek příslušné soustavy

soustava jednotek SI Mezinárodní soustava jednotek, jejíž označení SI je odvozeno z prvních písmen francouzského názvu System International (d´ Unités). Byla přijata v roce l960, postupně dále upřesňována. Původně měla tři třídy jednotek: jednotky základní, jednotky doplňkové a jednotky odvozené. Třída doplňkových jednotek byla v roce l996 zrušena a jednotky (úhly) byly převedeny do jednotek odvozených. Základními jednotkami jsou (vesměs): metr, kilogram, sekunda, ampér, kelvin, mol a kandela. Podle počtu základních jednotek je tato soustava sedmirozměrná. Odvozené jednotky se samostatným názvem jsou: becquerel, coulomb, farad, gray, henry, hertz, joule, katal, lumen, lux, newton, ohm, pascal, radián, siemens, steradián, stupeň Celsiův, tesla, volt, watt a weber. Soustava SI, jak se krátce soustava jednotek SI zpravidla nazývá, je míněna jako soustava celosvětová, bohužel nebyla ve všech státech dosud zavedena (např. v USA, kde se dosud běžně používá soustava jednotek yd-lb-s.). Na rozdíl od soustavy jednotek CGS je soustava jednotek SI mnohem universálnější, protože vyhovuje pro všechny fyzikální obory a zasahuje i do chemie

stlačitelnost též objemová stlačitelnost, zn. δ, vlastnost látek všech fází (skupenství) vyjadřující jejich objemovou poddajnost. Lze ji vyjádřit jako relativní zmenšení objemu V při vzrůstu tlaku o Dp, dělené tímto vzrůstem tlaku: Převrácená stlačitelnost se nazývá modul objemové pružnosti

tenzometr snímač změn rozměrů. Používají se tenzometry mechanické, optické, odporové, indukčnostní, magnetoelastické a fotoelektrické

tlak absolutní tlak vyjadřovaný od absolutní tlakové nuly (od absolutního vakua)

tlak barometrický též tlak atmosférický, zn. b, statický tlak vzdušného obalu Země na určitém místě. S nadmořskou výškou klesá. Normálním barometrickým tlakem rozumíme konvencí přijatou hodnotu b_n = 101 325 Pa. V budoucnu se uvažuje změnit tuto hodnotu na 105 Pa. V meteorologii se obvykle udává tlak v hektopascalech 1 hPa = 102 Pa. Hodnota barometrického tlaku rovná 760 Torr se nazývala fyzikální (resp. absolutní) atmosféra (atm). Převod: 1 atm = 760 Torr = 1,013 25 bar (přesně) = 101 325 Pa (přesně) = 1 013,25 hPa (přesně). Hodnota barometrického tlaku v různých výškách nad zemským povrchem je zhruba tato: ve výšce 680 m je tlak 933,3 hPa, 1920 m - 799,0 hPa, 3000 m - 700 hPa, 5 500 m - 500 hPa, 9000 m - 300 hPa, 11 000 m - 225 hPa, 16 000 m - 96 hPa, 212 000 m - 41 hPa.

tlak barometrický normální zn. b_n. Platí: b_n = 101 325 Pa = 1 013,25 hPa = 760 Torr. Původně byl definován jako hydrostatický tlak 1 mm vysokého svislého sloupce čisté rtuti, hustoty ρ = 13,5951 103 kg/m³ při teplotě 0 °C a při normálním tíhovém zrychlení g_n = 9,806 65 m/s2. Dnes je to hodnota konvenční

tlak celkový u tekutin součet tlaku statického a tlaku dynamického barometrického tlaku rovná 760 Torr se nazývala fyzikální (resp. absolutní) atmosféra (atm). Převod: 1 atm = 760 Torr = 1,013 25 bar (přesně) = 101 325 Pa (přesně) = 1 013,25 hPa (přesně). Hodnota barometrického tlaku v různých výškách nad zemským povrchem je zhruba tato: ve výšce 680 m je tlak 933,3 hPa, 1920 m - 799,0 hPa, 3000 m - 700 hPa, 5 500 m - 500 hPa, 9000 m - 300 hPa, 11 000 m - 225 hPa, 16 000 m - 96 hPa, 212 000 m - 41 hPa.

tlak dynamický tlak, kterým působí proudící reálná tekutina na relativně klidné těleso, které obtéká, nebo naopak tlakový odpor, který působí na těleso pohybující se v klidné tekutině. Pro ideální tekutinu by teoreticky platilo, že při průtoku ideální tekutiny kolem libovolného tělesa (proudění potenciální) nebo naopak při pohybu tělesa v klidné ideální tekutině by na těleso nepůsobil ani dynamický vztlak, ani odpor. To je tzv. d´Alembertovo paradoxon. Dynamický tlak proudící reálné tekutiny působí jednak proti pohybu (dynamický odpor), a také za určitých podmínek může způsobovat vztlak (využití v letectví). Dynamický tlak p_d je dán vztahem p_d = 1/2 ρ.v², kde ρ je hustota tekutiny a v její rychlost. Dynamický tlak je roven rozdílu celkového a statického tlaku. Při sledování proudící kapaliny hovoříme o tlaku hydrodynamickém, u proudící vzdušiny (plynu) o tlaku aeorodynamickém

tlakoměry přístroje pro měření tlaku. Dělí se obvykle na vakuometry, jimiž se měří nízké absolutní tlaky a podtlaky, tahoměry pro malé podtlaky, manometry pro přetlaky, obecně

tlak statický tlak vyvozený tekutinou za relativního klidu. Je vyvozen tíhou kapaliny. U kapalin je to tlak hydrostatický, u plynů tlak aerostatický. Označíme-li ρ hustotu tekutiny, h výšku jejího sloupce a g místní tíži (tíhové zrychlení), je statický tlak tekutiny roven p = h. ρ.g. Význam má zejména u kapalin (tlak hydrostatický), u plynů pro jejich malou hustotu přichází v úvahu zpravidla jen při velkých sloupcích nebo u tlaku v ovzduší, který se využívá u vzdušných plavidel k jejich vztlaku (balony).

tuhost zn. k. Tuhostí nějakého tělesa rozumíme jeho odolnost vůči deformaci vnější silou F_d. Lze ji vyjádřit podílem vnější síly (resp. výslednice vnějších sil) a deformační výchylky u, měřené ve směru působící síly v místě jejího působení. Při malých deformacích je tuhost konstantou tělesa: k = F_d/u. Tuhost je reciprokou veličinou k poddajnosti c. Jednotkou tuhosti je 1 newton na 1 metr = 1 N/m

účinnost zn. η, míra využití energie, je to číslo, vždy menší než jedna, udávající podíl energie využité a vynaložené za stejnou dobu, tedy poměrem výkonu P₂ a příkonu. Platí: P₁: η = P₂/P₁. Často se uvádí v procentech (%)

váhy zařízení k vážení, tj. k měření hmotnosti, jako základní vlastnosti hmoty gravitační. Název pochází od slova „váha“, který je dnes nahrazen termínem „hmotnost“. Původně se slovem „váha“ rozumělo gravitační silové působení na tělesa, tedy dnešní tíha, protože o existenci hmotnosti nikdo kromě vědců neuvažoval. Na rovnoramenných vahách skutečně měříme vlastně tíhu (v beztížném stavu by se nedaly běžné váhy použít), vzhledem k tomu však, že na vážený objekt i na závaží působí prakticky stejné tíhové zrychlení, můžeme porovnávání tíhové síly nahradit porovnáváním hmotnosti a tedy měřením hmotností. Kromě vah rovnoramenných resp. nerovnoramenných, existuje řada systémů pákových založených na stejném principu porovnávání dvou tíh, při stejném tíhovém zrychlení. I když víme, že při vážení jde o komparaci hmotností, používají se staré termíny, jako váhy, vážení, závaží, přívažek apod. i nadále. Pokus o nahrazení termínu vážení termínem „hmotnění“ ztroskotal. Je nutno připomenout, že slovo „váhy“ je pomnožné. To znamená, že termín „váhy“ používá i pro pouhý jeden přístroj. Viz vážení, metody vážení, různé druhy vah. Kromě běžné metody komparace dvou hmotností používají se zpravidla při menších nárocích na přesnost systémy dynamometrické, kterými určujeme hmotnost z tíhy (tedy ze síly) tak, že hmotnost určíme dělením tíhy hodnotou místního tíhového zrychlení. Pro kompenzaci sil se používají pružiny např. šroubovicové. Tento druhý způsob vážení se od prvého liší zásadně v tom, že první metoda je nezávislá na místním tíhovém zrychlení, kdežto druhá dává výsledky závislé na místní hodnotě tíže. Dosud uváděné systémy vah využívají vlastností hmoty gravitační (těžké). Výjimečně (např. v beztížném stavu) lze využít také vlastností hmoty setrvačné

veličina stavová též veličina stavu, veličina intenzivní, intenzita, kvalita, veličina vyjadřující úroveň nějaké vlastnosti. Stavové veličiny jsou většinou neaditivní, na rozdíl od veličin extenzivních (kvantit). Příkladem je čas (někdy řazený do zvláštní skupiny jako veličina protenzivní), teplota, intenzita elektrického pole, intenzita zvuku aj. U stavových veličin se rozlišuje intenzita a interval. Pro některé stavové veličiny se obtížně stanoví měrové jednotky, tak se volí stupnice intenzit, u níž je jasná jednotka uspořádání. Interval je rozdíl dvou intenzit a má charakter kvantit (interval může být nulový). Pokud je možné stanovit jednotku intervalu intenzit, pak je vhodné takovou jednotku použít také pro intenzity.

veličina základní veličina, která v určité soustavě veličin, byla zvolena za základní. V SI je sedm základních veličin: délka, hmotnost, čas, elektrický proud, termodynamická teplota, látkové množství a svítivost. Bývalou soustavu CGS tvořily tyto základní veličiny: délka, hmotnost a čas

výkon zn. P, výkon okamžitý definován diferenciálním podílem práce A a času t, tedy P´=dA/dt. Střední výkon (při nerovnoměrném přívodu práce) je dán vztahem P = DA/Dt. Je-li práce ve sledovaném ději odváděna, jde o výkon, je-li přiváděna jedná se o příkon. Jednotkou je 1 watt = 1W. Nějaké zařízení má výkon 1 wattu, vykoná-li se práce 1 joulu za 1 sekundu, 1W = 1 J/s. Viz měření výkonu elektrického proudu

zákon v přírodních a technických vědách je slovní nebo matematické vyjádření nějaké pravidelnosti mezi přírodními nebo technickými jevy

zákon Hookeův pro tah a tlak Původní znění: Deformace je úměrná napětí materiálu. Dnes je vyjádřen vztahem: e =s /E , kde e značí poměrné prodloužení (i záporné), rovné Dl/l (l je původní délka a Dl je prodloužení), s(s_N) normálové napětí a E konstanta materiálu nazývaná modul pružnosti v tahu nebo v tlaku

zákon Hookeův ve smyku lze vyjádřit vztahem: g=t /G, kde značí g je poměrné posunutí (zkos), t (s_N)tečné napětí a G konstanta materiálu zvaná modul pružnosti ve smyku